Ohlédnutí: Profil na stránku v Podolí

Když jsme domlouvali termín a místo na seminář, který bude podporovat inkluzi, v pozvánce jsme slibovali, že to bude " tvůrčí seminář zaměřený na inkluzi v ryze praktickém neadministrativním duchu, profil dítěte na jednu stránku pomáhá rodině i škole dosáhnout společného cíle - aby se dítě ve škole cítilo dobře a posilovalo své kladné schoposti, dovednosti a vlastnosti". A bylo to přesně tak a mnohem víc!

Sešly se učitelky, ředitelky, asistentky i školní psycholožka, všechny úžasné ženy, s obrovskou vůlí pomáhat dětem, aby se ve škole cítily dobře. Profil pro nás byl velká neznámá, ale když se rozklíčuje na základní principy, vůbec to není tak složité. Když už se sejdou rodiče, kamarádi, učitelé, a hlavně a především ten, čí profil to má být, odstartuje běh na dlouhou trať, do kterého už na začátku všichni investují svou dobrou vůli. Dobrou vůli zjistit, na co je dítě na sobě hrdé, co považuje za své hlavní dobré vlastnosti, co ho v životě těší a co naopak otravuje, jak mu můžou všichni okolo pomoct. Nejsou to lékařské informace, není to diagnóza z poradny. V profilu není vůbec nic, pod co se dotyčný nepodepíše, nebo co nechce, aby se o něm vědělo. Profil je jeden z nástrojů plánování zaměřeného na člověka, ne na diagnózu, postižení, nemoc, dys- cokoliv. Je to to, co rodiče CHTĚJÍ, aby se o jejich dítěti vědělo. Z principu se nemůže dostat do konfliktu s nějakým sdílením informací. Profil patří dítěti, ne škole, dokonce ani rodičům.

My jsme si vyzkoušely sestavit vlastní profil. Bylo to náročné, krásné, dozvěděly jsme se o spoustě nádherných aktivit, které se s dětmi nejen dají dělat, ale opravdu dělají. Už jste někdy zdobili stromeček dobrými skutky? Psali tajné vzkazy kamarádům a dávali jim je do obálek na nástěnce, aby si na konci týdne mohli přečíst, co na nich máte rádi? Už jste s dětmi obkreslovali ruku a vepisovali do obrázku, co všechno taková ruka umí a dokáže, aby ostatním mohla pomáhat? Už jste někdy přišli do práce a chvíli se usmívali na ostatní, než se posadíte? Tohle všechno se ve školách na Šlapanicku považuje za samozřejmost. A když se sejdou učitelky a asistentky, které s atmosférou dětského kolektivu pracují, dějí se neuvěřitelné zázraky a takových "legrácek" se zrodí ještě mnohem víc.

Vděčíme Michaele Antalíkové a Veronice Škopové z obecně prospěšné společnosti Rytmus za to, že nám daly příležitost sdílet to, co dělá člověka člověkem, a ne "tím dys-". Za to, že s námi ušly další krok na cestě k dítěti a s dítětem. Že jsme se nebavili o "tom našem autistovi", ale "té naší Magdalence" [poznámka: jména vytahujeme z klobouku. Jestli nějakou Magdalenku znáte, berte ji, prosím, vždycky jako Magdalenku.] Vděčíme jim za to, že se o svůj čas s námi podělily rády a že o tom navíc napsaly krásný článek. Všem účastnicím jsme vděčné za to, že se podělily o kousek sebe, že přišly a že zůstanou s dětmi, i když to nikdy nebude procházka růžovým sadem. A vděčíme i těm, kdo řídí Operační program Vývoj, výzkum a vzdělávání a přispěli k tomu, že takovéhle semináře můžeme v rámci Místního akčního plánování rozvoje vzdělávání pořádat.